Mnoho se proslýchalo o nelidském týrání a až k smrti mučení zatčených a proto se zaťatými pěstmi očekávána chvíle, kde sami budeme moci zúčtovati s našimi vrahy. Ten toužebně očekávaný den se přiblížil 1. května 1945, kdy jsme se dověděli o osvobození Ostravy slavnou Rudou armádou. Jak jsme Ostravákům záviděli jejich 1. Máj. Avšak za několik dnů dne 4. května byli jsme osvobozeni také postupující Rudou armádou ze Slovenska. Tyto čtyři dny žili jsme v neustálém rozčilujícím napětí. Osvoboditelská vojska se k nám blížila ze dvou stran,

od Ostravy a ze Slovenska, ale spíše jsem je očekávali od Ostravy nebo Těšína přes Frýdek-Místek, který již byl také osvobozen. Po čtyři noci děl se odsun německých vojenských oddílů ze Slovenska po silnici přes Novou Dědinu na Frenštát p. R., ale ještě větší transporty prý šly přes Makov na Karlovice.
Dne 2. května dopoledne roznesla se zpráva, že Němci sbírají mužské a nikdo nevěděl proč. Teprve odpoledne jsme se dověděli, že jako rukojmí. Muži prchali do lesů a bylo po nich i stříleno, přesto podařilo se Němcům 28 vesměs mladších mužů zavřít ve škole na Hamrovicích. Ještě týž den večer v jejich prospěch intervenovali a za propuštění prosili Němec Hubert Füster a továrník Stachura (který prý německého velitele pohostil likérem) a starosta Medek. Dne 3. května byli intervenovaní ráno skutečně propuštěni a muži se z lesů opatrně vraceli.
Nepredloženého činu se dopustilo několik místních horlivců vracejících se z lesů, kteří přišli na četnické stanice na Hamrovicích a na obou odzbrojili české četnictvo a šli se zase schovat. Mohlo to dopadnout jako v Palkovicích, kde v poslední den ještě 9 mužů bylo nacisty povražděno, mezi nimi i zemský poslanec Volný.
Bylo zřejmo, že se blíží konec. Velká starost byla, jak zachránit železniční a silniční mosty v Šancích a na Osmeku, které již několik dnů hlídány německými vojáky. Hlídky byly vystřídány destrukčními četami, které prováděly poslední přípravy na zničení mostů a ochranné hráze silniční na Ujmiskách a které jen čekaly na rozkaz k vyhození. Vojáci byli přemlouvány, aby od toho upustili, že je to zbytečné, že to na výsledku války již nic nezmění, byli prošeni, bylo jim lichoceno, bylo jim slibováno i vyhorožováno. V poledne 3. května přišla zpráva, že Německo kapitulovalo. Velitel destrukční čety tomu nechtěl věřit – ať ho přesvědčíme. Poněvadž starosta Medek se s ním již částečně znal z několika jednání při objednávkách dříví na pile pro opevňovací práce, vyzývá ho, aby si to šel poslechnout ze zahraničního rozhlasu. Velitel byl ochoten. Poněvadž již nebylo elektrického proudu z mor.-slezských elektráren, nechává Medek zatopit pod kotly na arcib. parní pile, která již také nepracovala a jde s velitelem k důchodnímu Stoličkovi, který má radio na proud z pily. Na neštěstí je právě polské vysílání a dosti špatný poslech z Londýna, takže není skoro rozumět. Ale velitel, rodák z Pomořanska znaje polsky, je přece zviklán a po delším rozmýšlení prohlásil, že riskuje život, proti rozkazu miny odstraní a oni odejdou. Žádá, aby se miny hned odvezly pryč, protože velící důstojník vzadu je pes a je ve stavu mosty ještě zničit. Starosta Medek shání povoz, sedláci nechtějí dát koně, panský kočí Mohyla se však nebojí a o půl šesté večer odváží několik set kg min na rozcestí Nové Dědiny. Mosty jsou zachráněny a občané v okolí si oddechli. Vojáci jsou počastováni lihovinami a cigaretami, které jsme donesli a spolu s tím odjíždějí. Na zachránění mostů mají také podíl: zdejší Němec Füster, který vojáky přemlouval a prosil jménem zdejších Němců, pak Richard Korta, štkpt. Helbich, inž. Němčanský, strážmistr Ehler, lesní Jež, hoteliér Kurečka a i jiní, kteří slovem přispěli na rozhodnutí vojáků. (Po osvobození se snažili někteří jednotlivci falešným vylíčením i v tisku zásluhu na zachránění mostů si přisvojiti, aby získali vyznamenání a lepších služebních míst, nepovedlo se jim to však. Pro nich platí to, co již na straně 531-32 bylo napsáno. S ohledem na to, že dotyční určitě, byť někdy jen minimální zásluhy v odboji a později v budování republiky mají, nepokládám uvedení jmen za vhodné.)
Ve stejnou dobu jako na Osmeku, se podobný děj odehrává u mostů v Šancích, kde železničář Viktor Urbančík se synem promlouvají k srdci velitele oberfeldfebla Hassmanna, který již několik dní byl u nich ubytován a používal telefonní linky místní dráhy. Vojáci již začínají vyhazovat telefonní sloupy v Horních St. Hamrech. Urbančíkové přemlouvají, prosí a zaklínají. Velitel se nechal obměkčit, poznal bezúčelnost bezhlavého ničení a aby tomu zabránil, odstraňuje nálože, loučí se se slzami v očích a dokazuje, že i některý Němec má srdce.
Bohužel přesvědčili jsme se brzo, že jen vzácní jedinci jsou mezi Němci lidé s citem. Za několik hodin přijeli v noci protitankoví dělostřelci, oddíl těžkých kulometů a pěšáků s automatickými puškami a panceřovými pěstmi a chovali se jako zbojníci. Kde jim nebylo hned otevřeno, nebo nebylo nikho doma, tam vylomili dveře, loupili a ničili. Lidé před nimi prchali. Za nimi ráno přišla smutná zpráva, že v Huťkuli zastřelili Jenku Kokšovou, kterou chtěli znásilnit a jejího bratra Ondřeje, který ji chránil.
Boj o Ostravici zahájen vlastně již 1. května okolo páté hodiny ráno, kdy bojové oddíly SS obsadily školu na Baraní a její okolí. Vnikli do školy pro vypáčení dveří a obsadili i byt správce školy, který byl vyzván, aby odešel i s rodnou. Ze školní místnosti nesměl ničeho vzíti. V té době byla fronta jen 1 km od školy směrem do Turzovky – Kornice. Ve středu večer byly dodány plány místního opevnění, které zhotovil jeden maďarský rotmistr od pracovní čety, kapitánu Rudé armády. Do středy byly bojové akce vedeny jen hlídkami. Po přezkoumání plánů zaútočilo pravé křídlo Rudé armády na Jamkách a z Turzovky – Klína. Ve čtvrtek večer 3. května měli Němci v tomto úseku značné ztráty, když byli také na levém křídle pod Konečnou vypuzeni za svých posic. Večer kolem 21. hodiny ustoupily poslední zbytky SSmanů, zničivše napřed úřední knihy, zařízení a inventář školy i majetek učitele ve školní budově. Ustupující bojové oddíly z Baraní i ze St. Hamer zaujaly pak bojové postavení na Osmeku při schůdkách, druhé u prodejny Budoucnosti čís. 38 (trafiky) a třetí níže, které se během bojů odsunulo ke kostelu. Zásekové překážky na silnici Baraní – Černá nemohly býti uskutečněny, protože partyzáni zničili spojení mezi náložemi od stromu ke stromu. Mrtvé a raněné shromažďovali Němci v zatáčce pod revírem a v Černé u mlýna.
Rudá armáda po celou noc ze čtvrtku na pátek vedla vyčišťovací akce lesním terénem na Baraní, takže již ve 3 hodiny ráno 4. května se objevily první hlídky Rusů a v zápětí na to vojsko Rudé armády bylo ve všech koutech Baraní a hned ráno zavlála na škole baraňské československá vlajka. Skoro ve stejnou dobu obsazovaly hlídky R.A. celý hřeben až po Bumbálku.
Během válečných operací v tomto úseku byl naproti Staníka na Baraní zastřelen ránou do týla jeden uprchlý člen pracovního oddílu, Jugoslavec, když se chtěl dostati na Turzovku v domění, že je již za frontou. Na Samčance zapálena budova arcib. revíru a revírník oloupen a zbit, neznámo kým. (Prý domácími pro nepřistojné chování za okupace.)
Dne 4. května ráno hlášeny telefonicky ruské hlídky Urbančíkem ze Šanců na místní nádraží a v zápětí na to hoteliérovou Kurečkovou z Mýta na poštu zřízenci Josefu Onderkovi a také právě tam přítomnému Rich. Kortovi Tento se nechal spojit s velitelem hlídky, právě přišedším do hotelu, vyměnil s ním několik slov a poté šel k veliteli německých bojových oddílů, jemuž sdělil, že Rudá armáda je v bezprostřední blízkosti a žádal prý jej, aby kapituloval, což bylo Němcem odmítnuto s poukazem, že je vojna. Na to za krátko po příchodu prvních bojových oddílů R.A., které s prvním tankem přivedl řídící řečické školy Karel Nogol, zahájen o 8. hodině 25. minutě vlastní boj o dolní Ostravici v úseku od Osmeku dolů.
Boj se krátce odehrál a během dvou hodin byla celá dolní část Ostravice i St. Hamer vyčistěna od Němců. Na mnohých budovách zavlál opět po sedmi letech československé prapory a vlajky, někde i rudé prapory a na domě družstva Budoucnost, lesního úřadu, pošty a školy u kostela předem připravené rudé prapory se sovětským výsostným znakem. Obyvatelstvo vycházelo radostně vítězným vojákům slavné Rudé armády vstříc, srdečně a upřímně je vítalo, dávalo jim občerstvení a poskytovalo ochotně pomoc i potřebné informace. V srdcích všech poctivých vlastenců vzplanulo radostné nadšení naplněné láskou a vděčností ke své osvoboditelce a též jejímu vůdci generalisimovi Stalinovi. Svoboda přinesena našemu horskému lidu a celé naší vlasti sovětskými vojáky vlila novou sílu do žil našich občanů, naplnila jejich srdce láskou k Sovětskému svazu a upřímným bratrským přátelstvím k sovětským národům. V této slavné chvíli lidé s radostí nad osvobozením poskytovali novým sovětským přátelům ochotně vše co si přáli a nelitovali ani hodinek. Vždyť to byl celkem malý dárek z vděčnosti a před měsícem by každý rád sám nabídl za osvobození mnohem více. Proto se tehdy ani nikdo nepohoršil nad „Davaj časy!“
S příchodem sovětských vojsk objevila se trojice dobrodruhů s automaty a nazývajíce se partyzány, prohlásili, že jsou zmocněni dělati u nás pořádek. Skutečně vinou nerozhodnosti velitelů četnických stanic a předsedy MNV ovládali po několik dnů obec. (O vzniku, vývoji a činnosti prvních národ. výborů, jakož i ostatních událostech a jevech při osvobození a po něm bude vylíčeno v další knize.)
Vyčisťovací akce ve zdejších lesích trvaly ještě několik dnů. Vážných škod na budovách nebylo mnoho, několik zásahů granáty a několik rozbitých oken. Větší škody utrpěli Čadan Alois čís. 29 vyhořením rodinného domku i s celým movitým majetkem a Fojt František čís. 548 rozstřílením střechy. Granáty byly ještě zasaženy tyto budovy: škola u kostela dvakrát, židovská útulna na Osmeku dvakrát, arcib. úřednický dům čís. 590, domy čís. 44, 267, 530, 534, 513, 337, 309 a číslo 213, kde zásahem granátu právě před vchodem usmrcen dustojník R.A. a 2 koně. Granátem zasažena také škola na Hamrovicích a věž českobratrského kostela právě nad oknem. Zásah svědčil o střeleckém umění dělostřelců R.A. Někdo z okna věže přihlížel průběhu boje v údolí, byl zpozorován, dělostřelec jen obrátil dělo a skoro bez míření věž zasáhl.
Při boji byl ruským granátem zasažen německý tank a vyřazeno z boje jedno německé dělo. Při tom padl německý velící důstojník SS. Tank shořel u kostela právě pod lipami svobody zasazenými 7. března 1919.
Osvobozovací boje v Ostravici si vyžádaly osm životů hrdinných vojáků vítězné Rudé armády. Dva padli na Baraní a byli pohřbeni v Bílé. Dole hrdinně padli Ivan Semonovič, leitnant Alex Abdoštěp, svobodník Michal Grubiš Petrovič, Klimov Alxandr Antonovič a dva neznámí vojíni.
Všichni byli pohřbeni na místním hřbitově ve zvláštním oddělení. Dne 19. února 1946 byly pozůstatky padlých hrdinů exhumovány, pietně uloženy do rakví a po projevu I. náměstka předsedy MNV Jos. Nehyby na rozloučenou, odvezeny na ústřední hřbitov hrdinů ve Frýdku.
Němců padlo mnohem více. Také čtyři životy civilních obyvatelů si válečné operace vyžádaly.
Nešťastnou náhodou zasažen dům číslo 215 pod Horečkou a usmrcen Antonín Tomančák a František Štefek. Majitel domu Jan Ivánek zemřel za 4 měsíce následkem těžkého poranění. Výbuchem nalezeného granátu byl smrtelně raněn Čeněk Kuhejda  a za několik dní zemřel.
Opomenul jsem uvést, že příslušníci Rudé Armády přinesli s sebou nové peníze československé a že až na ojedinělé případy, vše co potřebovali pro kuchyně nebo pro sebe ochotně zaplatili, někdy až přeplatili.
Celkem utrpěli občané ostravičtí za německé okupace persekuci 2 915 460 Kčs osobních škod a během osvobozovacích bojů odcizením, poškozením a zničením vzniklo jim dle přihlášek 5 580 285 Kčs věcných škod na majetku.
Krmě toho přinesli občané velkou daň krve na oltář nové svobody. Jak jste z popisu seznali, zúčastnili se bojů v zahraničních armádách, byli mezi partyzány, byli vězni, mučeni a týráni. Největší oběti přinesli však popravení, umučení a nezvěstní – obětovali své životy.
Pro věčnou památku uveden dále jejich celkový seznam.

Tak 65 známých občanů z Ostravice a Starých Hamer svými životy vykoupilo nám novou svobodu a přes 100 jich na svém těle pocítilo a poznalo německou nacistickou kulturu zblízka při delším nebo kratším pobytu ve vězení nebo vyšetřovací vazbě.
A i ti co nebyli zatčení zkusili toho také dosti. Ustavičná nejistota rafinovaný útisk od Němců, kteří si vyžadovali úsluhy, projevy tolerance a úcty, různě jiné neodůvodněné šikany dovedly náležitě ztrpčovati život až k nesnesitelnosti.
Vy šťastní, kteří jste všechny hrůzy přežili, kteří jste se vrátili, vy všichni, kteří se dnes těšíte na výsluní nové svobody vzdejte čest památce těch, kterým nebylo dopřáno se jí dočkati, a nezapomeňte také na to, co jsme museli za doby německé okupace prožít a vytrpět.
A hlavně nezapomeňte, že to byl Sovětský svaz a jeho hrdinná a nepřemožitelná Rudá Armáda, která nám přinesla osvobození z nacistického pekla a jehož vítězství hlavně přispělo k tomu, že můžeme i naši vlasti budovat socializmus.